Křížové výpravy

Křížové nebo křižácké výpravy, starším výrazem kruciáty, byly vojenské výpravy, vyhlašované papežem za účelem boje proti nevěřícím. Za ty byli ve středověku považováni nejen pohané, ale také muslimové a kacíři. Účastníci křížových výprav, křižáci, byli označeni znamením kříže (odtud jejich pojmenování) a používali ochrany církve. První křížovou výpravu vyhlásil papež Urban II. roku 1095. Jejím cílem bylo dobýt Svatou zemi a osvobodit místa posvátná pro křesťany z rukou nevěřících muslimů – seldžuckých Turků. Poslední kruciátu se snažil zorganizovat počátkem 16. století Lev X. proti osmanským Turkům. Po zahájení tažení do Svaté země se postupně zformovala ideologie křížových výprav.

Křížové výpravy do Svaté země

Příčiny vyhlášení 1. křížové výpravy

Roku 638 dobyli Arabové Jeruzalém, nejdůležitější křesťanské poutní místo. Místa posvátná pro křesťany se sice dostala do rukou nevěřících, ale Arabové byli tradičně ke křesťanům tolerantní a nezacházeli s křesťanským obyvatelstvem ani s poutníky, kteří putovali ke Svatému hrobu, špatně. Z poutí jim plynul nemalý zisk v podobě obchodu a vybíraných dávek. Pouť do Jeruzaléma vykonávaly pravidelně skupiny poutníků, pro jejichž potřeby vznikly četné poutní domy. Námořní i pozemní cesty byly kontrolovány Byzantinci.

Později se Palestina dostala pod správu nově vzniklého fátimovského chalífátu, jehož centrum bylo v Egyptě. První potíže nastaly roku 1009, kdy chalífa al-Hákim bin Amr Alláh nechal zničit chrám Božího hrobu a začal pronásledovat místní křesťany. Situace se ale postupně zlepšila a chrám byl z peněz byzantského císaře obnoven.

Skutečnou katastrofu představoval postupný úpadek byzantské moci v Malé Asii spojený s vzestupem seldžuckých Turků, který nastal v 60. letech 11. století. Po bitvě u Mantzikertu roku 1071 Seldžukové postupně obsadili Sýrii, Palestinu a téměř celou Malou Asii, kde roku 1080 založili svůj stát, sultanát Rúm (římský, později ikonyjský). Roku 1078 dobyli Jeruzalém, dosud ovládaný šíitskými Fátimovci. Po dobytí Jeruzaléma sunnitští Turci město vyplenili a arabskou posádku pobili. Přestože byla křesťanská církev rozdělena schismatem, zrodila se v Byzanci myšlenka na pomoc západních křesťanů. Stáli o ni především císařové, kteří s rozkolem nesouhlasili.

Roku 1092 zemřel mocný seldžucký sultán Malikšáh a dosud doutnající rozbroje mezi tureckými náčelníky se projevily v bojích o nástupnictví naplno. Výsledkem byl vznik několika samostatných seldžuckých státních útvarů, které sice uznávaly svrchovanost bagdádského chalífy, často ovšem pouze formálně. Osamostatnili se atabegové (místodržící a vojenští velitelé) v mezopotámském Mosulu a syrském Damašku a Aleppu. Severovýchodní část Malé Asie ovládal sultanát Danišmendovců, ústřední oblasti ikonyjský sultanát.

Tento vývoj posílil byzantského císaře Alexia I. v myšlence získat nazpět území dobytá Seldžuky s pomocí námezdných vojsk ze západní Evropy. Již roku 1089 se obrátil na flanderského hraběte Roberta I. s žádostí, aby mu poskytl vojenskou pomoc a žoldnéře. Současně se snažil zlepšit vztahy mezi východní a západní církví a roku 1090 zahájil jednání s papežem Urbanem II. o církevní unii. Ani papež, který byl nastolen teprve nedávno (1088) a nacházel se v důsledku boje o investituru s císaři ve velmi složitém postavení, neměl zájem spory s ortodoxní Byzancí prohlubovat.

Roku 1095 (v historiografii se často setkáváme i s datem 1098) se Jeruzaléma znovu zmocnili Arabové. Vojáci egyptských Fátimovců vydrancovali město, pobili zdejší muslimy a vyhnali zbylé křesťanské obyvatelstvo. V tomtéž roce v březnu přijelo na synodu do Piacenzy byzantské poselstvo císaře Alexia I. Představitelé západní církve se v tomto italském městě sešli především proto, aby slavnostně završili vítězství papežské kurie nad římským císařem Jindřichem IV., který byl nedlouho předtím vyhnán z Itálie a vojensky i politicky izolován. Byzantinci předstoupili před církevní otce a líčili zde, jaké nebezpečí představuje expanze Seldžuků nejen pro křesťany na Východě, ale také pro Západ. Vyzvali proto západní věřící, aby vstoupili do služeb byzantského císaře a pomohli Východu. O bezprostřední reakci na jejich slova není nic známo, nejspíše zůstala na jednání v Piacenze bez odpovědi. Rozhodně však zapůsobila.

O půl roku později, koncem listopadu 1095, proslovil papež Urban II. na synodě ve francouzském Clermontu strhující projev a vyzval západní křesťany, aby pomohli svým východním souvěrcům sužovaným nevěřícími.

Vznik ideologie křížových výprav

Pro křížové tažení byl v německém jazyce používán až do 18. století výraz Kreuzfahrt ve významu jízdy jako slavnostního aktu. Naznačoval, že mělo jít o válečnou výpravu vedenou ve znamení ušlechtilého cíle šíření křesťanské víry mezi nevěřícími. Skutečnost však byla ve vztahu k původním cílům častokrát zcela odlišná.

Přestože již v 7. století získal zápas Byzance proti Peršanům a zvláště pak Arabům do jisté míry charakter svaté války proti nevěřícím a někteří historikové ho považují za předobraz pozdějších křížových výprav do Svaté země, panovalo až do 10. století přesvědčení, že dobyvačnou válku není možné uvést do souladu s křesťanským požadavkem nenásilí.

V 11. století začal pod vlivem clunyjské reformy a zintenzívnění náboženského života růst zájem o svatá místa, především o Jeruzalém, Řím a Compostelu. Tento zájem vycházel mimo jiné z intenzivnějšího eschatologického očekávání konce světa a pocitu viny, že Boží hrob, pro křesťany místo Ježíšova vzkříšení, zůstává v rukou muslimů, kteří navíc poutníky ve Svaté zemi ohrožují. Postupně se prosadilo všeobecné přesvědčení, že ofenzivní boj za získání svatých míst a s tím související zajištění ochrany křesťanských poutníků je spravedlivý a měl by se stát povinností každého rytíře. Takové přesvědčení se opíralo i o princip spravedlivé války.

Ve druhé polovině 11. století se iniciativy ujali papežové. Formování ideologie křížových výprav podpořil zvláště papež Řehoř VII. Roku 1095 vyslyšel Řehořův žák, papež Urban II., prosbu o pomoc, se kterou se na kurii obrátil byzantský císař Alexios I. a jako první vydal na Clermontské synodě výzvu ke křížovému tažení. Kromě obrany víry a východních křesťanů k tomu měl také mocenské důvody. V té době ho zaměstnávaly spory probíhající v rámci boje o investituru s císařem Jindřichem IV., jehož exponent, vzdoropapež Kliment III. se právě zmocnil papežského stolce v Římě. Na druhé straně je třeba mít na zřeteli, že mezi Byzancí a západní církví panoval rozkol a Alexios I. byl první, kdo se od roku 1054 pokusil vztahy mezi Východem a Západem obnovit.

První křížová výprava

Přestože byla Urbanova výzva adresována šlechtě, přišla okamžitá reakce ze strany městské i venkovské chudiny. Pod dojmem vystoupení entuziastických kazatelů se shromáždily početné chudinské houfy a bez jakékoliv přípravy se vydaly na cestu do Svaté země. Nadšení pro svatou věc hrálo v jejich konání nepochybně významnou roli, důležité však byly také materiální, především demografické pohnutky, přání získat půdu a bohatství, zcela vyloučit nelze ani touhu po dobrodružství a slávě. To nejspíše nebylo ani tehdy, ale ani nikdy později jasně formulováno. Většina účastníků této výpravy byla rozprášena v létě 1096 Turky u Nikáie a odvlečena do otroctví.

Teprve poté se vydala na cestu rytířská vojska. Na Předním východě dobyla postupně řadu území a založila tady dva drobné křižácké státy, hrabství Edessu a Knížectví Antiochie. V červenci 1099 se křižáci po krátkém a úspěšném obléhání zmocnili Jeruzaléma, který byl následně vítězům vydán v plen, přičemž došlo k povraždění většiny obyvatelstva. Jeruzalém se stal hlavním městem nejdůležitějšího z křižáckých států, Jeruzalémského království. V jeho čele stanul Godefroi z Bouillonu s titulem „ochránce Božího hrobu“. Po brzké smrti ho nahradil jeho bratr, edesský hrabě Balduin, který již byl korunován jeruzalémským králem. Posledním křižáckým státem se stalo hrabství Tripolis (1109).

Roku 1100 byly do Svaté země vypraveny pomocné křížové výpravy. Šlo o tažení menších, špatně koordinovaných skupin, které se pokusily posílit nově založené křižácké státy. Roku 1101 však byly rozbity Turky v Anatolii, která zůstala od té doby až do konce křížových výprav téměř nepřekonatelnou překážkou.

Již roku 1108 se normanský vévoda Bohemund z Tarentu pokusil zaútočit proti Byzanci. To se stalo příznačným pro další vztahy mezi západními křižáky (Latiny) a východním císařstvím.

Rytířské řády

Křížové výpravy podstatně přispěly ke vzniku rytířských řádů. Jako první byl založen řád johanitů (později známý jako řád maltézských rytířů). Jeho jádrem se stalo bratrstvo benediktinů, které se staralo o ochranu poutníků k Božímu hrobu a pečovalo o nemocné. Jeho členové byli mnichy a rytíři zároveň. Brzy se stali významnou vojenskou oporou křižáckých států a rytířství zatlačilo do pozadí mnišskou stránku jejich poslání. Jako vojáci byli od samého počátku organizováni templáři. Ochraňovali poutníky a jejich majetek na cestě do Svaté země a sami přitom získali velké bohatství. Řád se rozšířil brzy také v Evropě, kde templáři působili především jako bankéři. Jako třetí vznikl řád německých rytířů, který později sehrál svou kontroverzní úlohu ve východním Pobaltí. Pro rytířské řády byly typické výrazně barevné pláště, podle nichž se jejich členové rozeznávali v boji.

Křižácké státy

Na křižácích obsazených územích vznikala panství křižáků, kteří se rozhodli ve Svaté zemi zůstat. Tato panství byla budována ve stylu západoevropského feudalismu a hlavní roli v něm hráli obyvatelé, kteří se hlásili k západnímu vyznání, monofyzité, východní ortodoxní a muslimové však početně převažovali a byli křižáckými vládci tolerováni.

Po první křížové výpravě vznikly čtyři nejvýznamnější křižácké státy v Levantě, a to Hrabství Edessa, Antiochijské knížectví, Hrabství Tripolis a Jeruzalémské království. Panovníci těchto států si počínali jako suverénní králové, navzdory různým lenním přísahám a často bojovali proti Turkům, Byzantské říši i mezi sebou. Po třetí křížové výpravě na obsazeném Kypru bylo zřízeno bývalým jeruzalémským králem Guyem de Lusignan Kyperské království, které v pozdějších dobách tvořilo s Jeruzalémem a Malou Arménií unii. Po čtvrté křížové výpravě a dobytím Byzance křižáky v Řecku další čtyři křižácké státy, z nichž nejdůležitější bylo Latinské císařství a na něm formálně závislé Achajské knížectví, Athénské vévodství a Soluňské království. Další území, především ostrovy pro sebe dobyli Benátčané, kde synovec dóžete Enrica Dandola Marco Sanudo založil Vévodství Naxos, či Řád Johanitů, který se po pádu levantských držav usadil na Rhodu. Řád německých rytířů, který se už ve Svaté zemi tak neprosadil jako Johanité a Templáři si vybojoval po papežových výzvách vlastní území ve Pobaltí, kde bojoval proti pohanům, i proti heretickým pravoslavným ruským knížatům.

Druhá křížová výprava

Po pádu Edessy roku 1144 vydal papež Evžen III. koncem roku 1145 bulu, jíž vyzýval k tažení do Svaté země francouzský dvůr a šlechtu. Necelý měsíc poté ohlásil svoji účast francouzský král Ludvík VII., později se připojilo také francouzské rytířstvo. Organizace výpravy se na základě papežova pověření ujal významný církevní prelát opat z Clairvaux Bernard. Jeho působivé apelování k účasti v boji proti nevěřícím dosahovalo podstatně vyšší úrovně než obhajoba první křížové výpravy. Při druhém tažení prakticky chyběla vystoupení lidových kazatelů a také masová účast prostých křižáků – poutníků. O sociálním původu účastníků svědčí mimo jiné zájem nejvýznamnějších evropských panovníků a špiček francouzské šlechty. Koncem roku 1146 se Bernardovi podařilo získat pro výpravu německého krále Konráda III. Společně s ním se na tažení připravoval český kníže Vladislav II. a řada říšských knížat. Celkově výprava nepřinesla žádné podstatné výsledky, křižáci se pokusili dobýt Damašek, ale neuspěli.

Třetí křížová výprava

Po katastrofické bitvě u Hattínu 4. července 1187 a následné ztrátě téměř celého území jeruzalémského království včetně Jeruzaléma ve prospěch sultána Saladina byla vypravena třetí křížová výprava. Jako první vyrazila v květnu 1189 po souši německá výprava vedená Fridrichem Barbarossou, v té době již šedesátiletým. Menší konflikty na byzantském území zabránily přejít včas Anatolii, proto Němci přezimovali v Adrianopoli. Dardanely překročili v březnu 1190. Cesta byla obtížná, křižáci trpěli nedostatkem vody a jídla. Dne 10. června se císař nešťastnou náhodou utopil při pokusu překročit řeku Calycadnus (Salef). Po smrti císaře se výprava postupně rozpadla a většina účastníků podlehla v Antiochii moru nebo se vrátila do vlasti.

Francouzský král Filip II. August se kvůli výpravě smířil s anglickým králem Richardem I. Lví srdce. Oba panovníci zvolili cestu po moři. Filip dorazil do Sýrie 20. dubna 1191 a ihned se zapojil to obléhání Akkonu, nejvýznamnějšího syrského přístavu té doby. Richard mezitím ztroskotal na Kypru a po krátkém konfliktu s Byzantinci jej ovládl. K obléhání Akkonu se připojil 8. června. Město se vzdalo 12. července a na dalších sto let se stalo hlavním městem Jeruzalémského království. Krátce na to donutila situace v rodné zemi Filipa k návratu do Evropy. Richard vyrazil na Jeruzalém. Křesťanům se podařilo svést vyrovnanou bitvu se Saladinem u Arsufu, ale k dobytí Jeruzaléma jejich síly nestačily. Navíc bylo jasné, že ani kdyby byli úspěšní, nedokázali by Jeruzalém dlouhodobě udržet bez pevností v Zajordání. Richard proto postupně obsadil všechna města na pobřeží a uzavřel se Saladinem příměří, které umožnilo volný průchod poutníkům k Božímu hrobu.

Křížová výprava dětí

Středověké prameny popisující křížovou výpravu dětí jsou v současné době zpochybňovány a celý popis dětské křížové výpravy je považován za omyl vzniklý třicet let po popisovaných událostech.

Tradičně se se hovoří o francouzské a německé křížové výpravě dětí. Podle přesvědčení, že Jeruzalém zůstává nedobyt, protože se o to snaží hříšní dospělí, byla zorganizována výprava skládající se pouze z dětí. Inspirátorem francouzské výpravy byl pasáček Štěpán, kterého měl údajně roku 1212 osobně navštívit Kristus a vyzvat ho, aby shromáždil velkou skupinu dětí ke křížové výpravě proti nevěřícím. Moře se mělo před Štěpánem rozestoupit a cesta do Svaté země měla být uskutečněna suchou nohou. Po strastiplné cestě dorazilo několik tisíc dětí do Marseilles, kde se opakovaně pokusili neúspěšně přejít Středozemní moře. Po několika dnech nabídli Štěpánovi dva obchodníci nazývaní Hugo Železo a Vilém Prase, že jeho výpravu přepraví zdarma na sedmi lodích do Palestiny. Štěpán nadšeně souhlasil a zbylí příznivci si nastoupili. Hugo a Vilém je ale místo toho dopravili do Alexandrie, kde měli prodat všechny děti saracénským pirátům do otroctví.

Německá výprava, vedená mladíkem jménem Mikuláš, vyšla z Porýní a putovala proti proudu Rýna přes Basilej, poté severním Švýcarskem, kolem Ženevy a pak přes Alpy do Janova. Dodnes prý několik janovských rodin odvozuje svůj původ od účastníků této výpravy. K návratu měl přesvědčit Mikuláše sám papež.

Čtvrtá křížová výprava

Poté, co se Jeruzalém dostal opět do držení muslimů, inicioval papež Inocenc III. roku 1198 novou kruciátu, při níž chtěl zaútočit na ztracené pozice z Egypta. Kontrolu nad výpravou však převzali Benátčané pod vedením dóžete Enrica Dandola a obrátili její záměry k vlastnímu prospěchu. Na jejich popud dobyli křižáci nejprve křesťanské město Zadaru a poté zamířili do hlavního města byzantské říše, aby pomohli na trůn sesazenému císaři Isáku II. Angelovi. Obchodní zájmy vedly Benátky k tomu, že přiměly křižáky, kteří se na nich stali finančně zcela závislými, aby dobyli a vydrancovali roku 1204 samotnou Konstantinopol. Následně se zmocnili větší části byzantského území a založili zde latinské císařství a několik dalších vazalsky na něm závislých státečků. Latinské císařství existovalo do roku 1261, kdy byla Konstantinopol zpětně dobyta Byzantinci.

Pátá křížová výprava

Roku 1215 svolal papež Inocenc III. 4. lateránský koncil. Jedním z důsledků koncilu byla pátá křížová výprava, která byla vypravena roku 1217. Jeho nástupce papež Honorius III. nasměroval křižácká vojska vedená rakouským vévodou Leopoldem VI. a uherským králem Ondřejem II. k výpadu proti Jeruzalému, který opět padl do rukou muslimům. Později roku 1218 dorazila také německá armáda vedená Oliverem z Cologne a holandské, vlámské a fryzské oddíly pod velením Willema I., hraběte holandského. Bylo rozhodnuto zaútočit na přístav Damietta v Egyptě, čímž by Ajúbovci přišli o svou nejbohatší državu a současně by bylo možné zaútočit na Palestinu z jihu, a zárověň uzavřít spojenectví s ikonyjským sultánem v Anatolii, který by zaútočil na Sýrii, čímž by Ajúbovci byli nuceni bojovat na dvou frontách.

Poté co se po náročném obléhání podařilo Damiettu dobýt, v červenci 1221 křižáci zahájili pochod na Káhiru. Ale slábnoucí zásobování a nemoci křižáky donutily zavelet k ústupu zpět k moři. Noční útok sultána Al-Kamila způsobil v křižáckých řadách těžké ztráty a nakonec také jejich kapitulaci. Al-Kamil poté souhlasil s osmiletým mírem, který přinášela smlouva s Evropany. Damietta byla vyklizena a křížová výprava ztroskotala.

Šestá křížová výprava

Ve dvacátých letech 13. století byla zorganizována šestá křižácká výprava pod vedením císaře Fridricha II., které se podařilo, především pomocí diplomatického jednání rozšířit křižácké državy o další území a především o Jeruzalém. Město však zůstalo v rukou křižáků jen do roku 1244, kdy bylo obsazeno chórezemskými oddíly ve službách Egypta.

Sedmá křížová výprava

Zpráva o dobytí Jeruzaléma již v Evropě nevyvolala žádný rozruch a další křižácká výprava se nesetkávala s velkým ohlasem. Sedmá křížová výprava proběhla v letech 1248–1254 a byla namířena proti Egyptu. Hlavním organizátorem byl francouzský král Ludvík IX. Svatý. Egyptské tažení skončilo katastrofou, Ludvík při ústupu těžce onemocněl a byl zajat a propuštěn teprve po zaplacení nemalého výkupného. Další čtyři roky strávil v Sýrii, v hlavním městě Akkonu.

Osmá křížová výprava

Roku 1270 se svatý Ludvík vypravil na pomoc syrským křižáckým městům, ale nechal se přesvědčit a přesměroval výpravu na Tunis, kde po dvou měsících zemřel.

Anglický princ a následník trůnu král Eduard dorazil do Tunisu pozdě. Po neúspěchu osmé křížové se proto vydal do Sýrie ohrožované mamlúckým sultánem Bajbarsem. Edvardovy síly byly slabé, ale měl v úmyslu sjednotit rytíře ve Svaté zemi a na Kypru a uzavřít dohodu s Mongoly, kteří v té době ohrožovali i muslimská území. Když přistál v Akkonu, zjistil, že situace křesťanů na Předním východě, kde mamlúcké vojsko ovládlo v letech 1265–1271 většinu území jeruzalémského království a antiochejského knížectví, je mnohem horší, než se v západní Evropě domnívali. Kyperští rytíři odmítli bojovat ve Svaté zemi, Benátčané začali s mamlúky obchodovat, a to se souhlasem akkonských baronů. Mongolský chán Abaga nabídl Eduardovi jen malé pomocné oddíly.

Když princ zjistil, jak marné je jeho úsilí, vrátil se roku 1272 do Anglie, kde na něj již čekala královská koruna. Předtím ovšem málem zahynul při pokusu o atentát.

Konec křižáckých států

Roku 1268 byla dobyta a zničena Mamlúky Antiochie. V roce 1271 se Bajbars zmocnil křižáckého hradu Krak des Chevaliers a od té doby postupně likvidoval poslední zbytky křižáckých držav. Roku 1289 byl dobyt a vypleněn Tripolis. 18. května 1291 padl po obléhání Akkon s posledními zbytky křižáckých držav. Křesťané, kterým se nepodařilo uniknout, byli vyvražděni. Přístavní města byla zbořena a nová centra byla později postavena dál od moře, aby nemohla sloužit jako základna pro další křesťanskou ofenzívu. Latinské državy přetrvaly pouze na Kypru.

Alexandrijská křížová výprava

V polovině 14. století byla egyptská Alexandrie jedním z nejbohatších přístavů ve Středomoří. Kyperský král Petr I. se z ekonomických důvodů rozhodl, že proti Alexandrii uspořádá křížovou výpravu. Tři roky jezdil po Evropě a sháněl peníze a vojáky. V roce 1365 se na ostrově Rhodos shromáždila králova flotila, která vyplula vstříc Alexandrii a během krátkého boje se Petrovi I. podařilo Alexandrii dobýt. Dobyté město bylo vojákům vydáno v plen. Jen o tři dny později dorazila k městu veliká muslimská armáda. Petr I. usoudil, že by město nejspíše neuhájil a rozhodl se k okamžité evakuaci. Mamlúci tak vydrancované město získali takřka bez boje nazpět a králova výprava skončila fiaskem.

Důsledky a hodnocení křížových výprav do Svaté země

Hodnocení křížových výprav do Svaté země jsou velmi rozporuplná. Starší historiografie zdůrazňovala jejich přínos a vzájemnou kulturní výměnu mezi západní křesťanskou civilizací a arabským světem. V polovině 20.století psal například církevní historik Pavel Říčan: „Veliký byl zpětný kulturní dosah křižáckých výprav. V západní Evropě rozšířily obzor po současném světě poznáním krajin do té doby neznámých. Západ poznal jemnější životní potřeby. Bylo dovezeno dříve neznámé či velmi vzácné zboží. Povznesl se obchod. Vedle rytířstva vzniká městský stav a bohatne. Podíl laiků na duchovním životě stoupl. Poznání muslimského kulturního světa a muslimské zbožnosti vedlo k jistému ponětí tolerance, ovšem jen v nehojné míře. Na druhé straně zesílila víra v zázraky a v odpustky a oddanost papeži, který se postavil v čelo tak živelného a dlouho trvajícího hnutí. Značný význam měly křižácké výpravy pro rozvoj rytířství a pro jeho ráz. Od domácích půtek byla pozornost do jisté míry odvrácena, když se meči rytířů nabízel cíl ve svaté válce s nevěřícími. Rostlo vědomí, it mečem slabého, zachovat dané slovo, neposkvrnit čest dávala náplň pojmu křesťanského rytíře, i když skutečnost zůstávala ve většině případů daleko za ideálem.“

Soudobé historické bádání je často výrazně skeptičtější a připouští, že důsledky křížových tažení do Svaté země pro evropskou společnost byly spíše negativní. „Křížové výpravy, dokonce ještě než skončily naprostým nezdarem, neukojily touhu Západoevropanů po půdě, takže museli v Evropě, a nejprve v rozvoji zemědělství, rychle hledat řešení, které jim zámořská iluze nepřinesla“, píše proslulý francouzský historik Jacques Le Goff. „Svatá země, dějiště bojů, nebyla tím zdrojem vymožeností – dobrých nebo špatných –, které zálibně popisovali zmatení a často matoucí historikové. Křížové výpravy nepřinesly křesťanskému světu ani obchodní rozkvět, který se zrodil z dřívějších vztahů k islámskému světu a z vnitřního rozvoje západoevropského hospodářství, ani technický pokrok a produkty, získané jinými cestami, ani intelektuální výzbroj, opatřenou prostřednictvím překladatelských center a knihoven v Řecku, v Itálii (především na Sicílii) a ve Španělsku, kde styky byly nepoměrně užší a plodnější než v Palestině, ani dokonce onu zálibu v přepychu a změkčilé mravy, o nichž se mrzoutští moralisté v západní Evropě domnívají, že jsou výsadou Východu a otráveným dárkem nevěřících naivním věřícím, bezbranným proti kouzlům a kouzelnictví Orientu… Jediný snad plod, který křesťané z křížových výprav přivezli, je podle mého soudu meruňka.“

Křížové výpravy do Svaté země značně prohloubily propast mezi západními a východními křesťany. Nepřátelství mezi ortodoxními Byzantinci a latiny se vystupňovalo až ke skandálnímu dobytí a vyplenění Konstantinopole v roce 1204. Papež účastníky tohoto aktu následně odsoudil, vzniklý konflikt ale utěšen nebyl. Prohloubily se také rozpory mezi účastníky z různých zemí a jejich veliteli. Příkladem mohou sloužit politické spory mezi Němci a Francouzi nebo mezi panovníky Filipem II. Augustem a Richardem I. Lví srdce. Uskutečnění křížových výprav na druhé straně umožnilo zformování nových a velmi významných ekonomických vazeb mezi Západem a Orientem, zabezpečovaných především italskými městy. Ta bohatla z pronájmu lodí a půjček křižákům a získala převahu ve Středomoří. Obchod v levantských městech, který přetrval i po skončení výprav, však pro ně nebyl tak důležitý jako vazba na Alexandrii a Konstantinopol. Nicméně cesta mezi evropská centra obchodu a kultury pro ně byla otevřena.

V době výprav se v evropských městech podle východních vzorů rozvíjela nová řemesla, což městům přinášelo značné bohatství. Poddaní, kteří se navrátili z výprav, bývali i s rodinami ze svého poddanství osvobozováni. Drobné rytířstvo spíše zchudlo, neboť jeho naděje na bohatou rentu a sociální vzestup se realizovaly jen částečně. Konečný debakl výprav oslabil papežství, církvi ovšem přinesl finanční zisky a posílení vnitřního centralismu. Zbohatli i panovníci, a to díky majetku rytířů, kteří se z výprav nevrátili.

Financování výprav se stalo důvodem ke zvyšování papežských finančních požadavků a k prodávání odpustků. Důsledkem bylo relativní chudnutí obyvatelstva západní Evropy. Vojenské řády nebyly s to uhájit křesťanské území ve Svaté zemi, stáhly se proto do Evropy a tady se zaměřovaly na boj proti některým pohanským etnikům (němečtí rytíři) či finanční podnikání (templáři).

Křížové výpravy provázely obrovské násilnosti: protižidovské pogromy, plenění a vraždění po dobytí Jeruzaléma, Konstantinopole i jinde. Nadšení pro „svatou“ věc se tak na mnoha místech proměnilo v politiku a skandál.

Přestože většina kulturní výměny mezi arabským a křesťanským světem probíhala v době reconquisty na Pyrenejském poloostrově, dostaly se některé plodiny do Evropy prostřednictvím křesťanů na Předním východě. Byla to například cukrová třtina a poznatky o výrobě cukru, technologie tkaní některých druhů vzácných látek a snad i výroby některých druhů skla. Křižáci se seznámili s mnoha vymoženostmi životního stylu východu, ale osvojili si je povětšinou jen ti, kteří se na východě usadili. Přesto však měly výpravy křižáků v domácím prostředí zaznamenatelný sociální dopad, často je v této souvislosti zmiňován rozvoj dvorské kultury, v literatuře např. rytířské poezie (francouzské chanson