Templáři‚ jejich historie a záhady.
Templáři | ||||||||
Jak žiliVšichni museli dodržovat disciplinu a poslušnost. Každý nosil oděv, který mu byl přidělen a nikdo nehledal jídlo nebo oděv podle svých choutek. Všichni žili v komunitě bez žen a dětí, v jednom domě, museli se chovat stejně, nic si nesměli přivlastnit, aby zachovali ducha jednoty a mírumilovných vztahů. Byl zakázán smích, neužitečné činnosti, necudné písně a příběhy. Stříhali se nakrátko a zřídka se koupali. Nesměli mít potěšení ani z boje, nebojovali pro slávu ale pro vítězství, ne pro sebe ale pro Boha. Vstup do řádu byl dobrovolný a členové byli vázáni přísahou mlčenlivosti a podléhali pouze velmistrovi a svým nadřízeným. Proto se vlastně o životě templářů moc neví. Běžný životPodle latinských pravidel nosili pláště (bílé, hnědé nebo černé podle hodnosti). Ráno se shromáždili k motlitbám, které byly pak opakovány několikrát denně, pokud nebyli na výpravě. První jídlo bylo v poledne, kdy se všichni shromáždili za zvuku zvonů a znovu se modlili 60 otčenášů. Při všech jídlech byl chleba, sůl a víno ale hlavní jídlo se měnilo podle období a země. Jedli dobře, aby si zachovali sílu na boj. Rytíři, sloužící a kněží jedli u oddělených stolů a komunikovali co možná nejméně. Potom se starali o koně, na výpravách kontrolovali a udržovali výzbroj. Museli vždy nosit opasek, který jim připomínal, že jsou vázáni přísahou. Nesměli vstoupit do domu, kde byla žena v šestinedělí, nesměli mít služky, nesměli ženy líbat na rty, dokonce ani členky rodiny. Pak nastala doba francouzských pravidel. Tato verze obsahovala seznam oděvů a výbavy. Například rytíři museli vždy nosit plášť, nesměli bez něho jíst a odebrání pláště byla forma trestu, např za neposlušnost. Řád se měl řídit cisterciánskými pravidly a dodržovaly se dva 40denní půsty, před vánocemi a velikonocemi. Rytíř mohl vlastnit jen svůj meč. Stanovy řádu
Stanovy rádu skutočne vypracoval svätý Bernard (vtedy ešte nebol svätý, len biskup. Ale mal veľmi dobré konexie u pápeža a aj templári tam boli dobre zapísaní) a vyskytovali sa v nich pre nás niektoré dosť kuriózne veci, napríklad že sa nemohli holiť, len strihať, že na dvoch rytierov pripadala jedna miska na jedenie alebo že nosili biele vlnené spodné nohavice, ktoré nikdy nevyzliekali (je otázne, ako dlho zostali tieto nohavice biele...) Symbol řádu a chudobaSymbolom rádu bol aj znak - dvaja jazdci na jednom koni. Mal vraj symbolizovať chudobu, ale trochu je to v rozpore s požiadavkami na výstroj a výzbroj templárov (rytier musel mať minimálne tri kone) Po niekoľkých rokoch existencie sa rád stal z neznámych dôvodov veľmi populárnym a do jeho radov sa hlásilo kvantum ľudí (pôvodne brali len šľachticov). Je to dosť prekvapujúce, keďže každý nový člen musel prepísať celý svoj majetok na rád. A často išlo o nemalé sumy a o veľké výmery pôdy, budovy a statky. Postavení řáduTakýmto spôsobom sa templári (pravdepodobne...) dostali k obrovskému majetku. Spravovali ho šikovne (považujú sa za zakladateľov moderného bankovníctva, ich priamym vynálezom je napríklad zmenka) a v 13. storočí boli jednou z najbohatších a najvplyvnejších organizácií na svete s veľkou mierou nezávislosti na svetskej a cirkevnej moci. Templárski veľmajstri mali veľmi silné pozície a traduje sa pár neúctivých výrokov, ktoré si dovolili vysloviť voči najmocnejším korunovaným hlavám tej doby. Vplyv - hlavne finančný - na udalosti tej doby bol o to silnejší, že európske krajiny boli finančne vyčerpané križiackymi vojnami. Něco málo z historieTento rytířský řád vznikl asi kolem roku 1118, nedávno po zřízení křesťanských států na blízkém východě, kdy tento řád založilo osm rytířů. Byli to:
Název "Templaři" dostali podle chrámu krále Šalamouna - Templu. Poprvé tvořili pouze jednotlivé milice, které žily z almužen. Později, v roce 1128 byli v Troyes ve Francii přijati oficiálně do církve a vznikla tak plnohodnotná vojensko-církevní organizace, která měla za úkol chránit poutníky ve Svaté zemi. Vývoj řádu v době jeho rozkvětuZačali získávat pozemky a majetek nejenom ve svaté zemi, ale i ve francii a jak řád postupně sílíl, začal se zapojovat do většiny akcí ve svaté zemi. Roku 1139 upravil papež Inocenc II. Bulou poslání Templářů a udělil jim řadu privilegií, například řád podřídil přímo papeži a vyňal z povinnosti placení církevního desátku. Tímto získal řád konečnou podobu, stal se první profesionální evropskou armádou. Ve třináctém století čítá už bezmála 20000 příslušníků. Řádový majetek stále roste a sídla Templářů ve Francii a Anglii se pomalu začínají měnit v "banky". Dokázali také během krátké doby nashromáždit velké bohatství, které ovšem přivodilo také tragický konec tohoto řádu. Struktura řáduJako každý rytířský řád měl tento, Templařský, svou strukturu:
Později vznikla i čtvrtá skupina, Turkopolíři, lehká jízda a pěšáci, kterou tvořili obyvatelé Svaté země. Zánik TemplařůFilip Sličný, francouzský král, měl u templařů velké dluhy, jelikož je nemohl splatit, vymyslel dokonalý způsob, jak se Templařů zbavit a zároveň získat jejich obrovský majetek. Využil k tomu slábnoucího papeže - Klementa V. Roku 1307 bylo na základě vykonstruovaných procesu zatčeno a popraveno několik stovek vysoce postavených členů řádu a jejich majetek byl zkonfiskován. Definitivní konec řádu se datuje do roku 1314 kdy bylo upáleno pět nejvyšších představitelů v čele s velmistrem Jacques de Molay. Církev, ovládaná Filipem, odsuzovala na základě obvinění typu "uctívání ďábla, plivání na bibli" a podobných. Byla potřeba záminkau k vyhlazení řádu (a přisvojení jeho majetku).
Znak řáduZnakem řádu byl červený kříž na bílém poli, tak, jak jej můžete vidět na obrázcích výše. Templařští velmistři
Historie řáduZákladem řádu byl devítičlenný spolek francouzských rytířů v čele s Hugonem de Payns a Godefroyem de Saint Omer na ochranu poutníků mezi Jeruzalémem a Jaffou, založený roku 1118 nebo 1119. Řád dostal jako své sídlo mešitu Kubbat as-Sachrá (Skalní chrám), stojící v místě, kde stával dříve Šalomounův chrám. Z latinského výrazu pro chrám templum pochází také název řádu. Řád se nejdříve přidal k řeholi sv. Augustina. O rozmach řádu a uznání řehole na koncilu v Troyes roku 1129 se významně zasloužil opatcisterciáckého kláštera v Clairvaux sv. Bernard, který templáře podporoval a byl autorem prvního Řádu, jímž se činnost templářů začal řídit. V této době měl třista rytířů, kteří veleli zhruba třítisícům mužům. V době jejich posilování a rozmachu přišel neúspěch druhé křížové výpravy (1147-1149) inspirované ztrátou křesťanského města Edessa, což se následně odrazilo i na jejich politice. Skutečné neúspěchy evropské snahy dobýt a udržet pozici na blízkém východě začaly pádem jeruzalémského království v roce 1187, roku 1244 ztratili evropané Jeruzalém a v roce 1291 padla i poslední pevnost St.Jean d'Acre. To ukončilo přítomnost křižáckých armád ve Svaté zemi. Templáři i Špitálníci museli postupně opustit dobytá území. Templáři se vraceli do Francie po etapách přes Kypr a Sicílii, zatímco Špitálníci našli své konečné útočiště na ostrově Malta. Z ekonomických aktivit templářů se zdá být patrné, že jejich vedení si uvědomovalo složitost pozice na východě a je zřejmé, že se snažili vybudovat základny i v Evropě. Počátkem 13. století se tak templáři stali výraznou ekonomickou, politickou i vojenskou silou, která nepodléhala prakticky nikomu a měla sloužit jen papeži. Templáři vybudovali početnou a silnou nadnárodní armádu. Jejich hrady a pozemky se nacházely po celé Evropě a Středním východě. Vystupovali také jako významní mezinárodní bankéři a vydělávali na křížových výpravách a obchodování se Svatou zemí obrovské jmění. V roce 1212 tak vybudovali v Paříži na pozemcích darovaných řádu Ludvíkem VII. budoucí sídlo řádu Templ, kde sídlili po odchodu z Kypru. V té době již původní smysl řádu, tj. ochrana poutníků, zcela zmizel. Řád se věnoval především svým ekonomickým aktivitám, přičemž se podle některých kritiků staly peníze jejich základní hodnotou. Pařížský Templ sloužil jako velká pokladnice a banka, byla zde uložena i velká část královského pokladu ve speciálně k tomu vybudované věži. Sloužil však i jako útočiště pro pronásledované, které využil při bouřích v roce 1306Filip IV. Sličný. sám král Zrušení řáduTo samozřejmě popuzovalo světské panovníky. Proti templářům od roku 1307 začal vystupovat Filip IV. Sličný, jako důvod uvedl, že mu templáři údajně odmítli přispět na jeho válečné výlohy. Do jaké míry to byla záminka a do jaké míry skutečný důvod lze těžko posuzovat, každopádně důvodů k zakročení proti této mocné síle bylo více než dost. Templáři byli bohatí a samostatní, nepodléhali světské moci ani biskupům a sloužili pouze zájmům papeže. Je tedy možné, že posloužili jen jako prostředek králova boje proti papežské stolici a svrchovanosti papeže nad světskými panovníky, zároveň bylo lukrativní převzít jejich majtek. Filip IV. Sličný se rozhodl využít klesající popularity templářů a uskutečnil plán navržený jeho rádcem Guillaumem de Nogaretem, který spočíval v postupné diskreditaci tohoto řádu. Řád uzavřený před okolním světem přirozeně obklopovalo mnoho tajemství a dohadů, kterých král využil k obviněním, která byla proti řádu vznesena mnohdy neprávem. Templáři byli mimo jiné obviněni z kacířství, neúcty k svátosti oltářní, sodomie. Francouzský král se snažil přimět papeže, aby templáře exkomunikoval, což ale odmítli, přes značný nátlak, jak Bonifác VIII., tak i jeho nástupce Benedikt XI. Až následující papež, Klement V., souhlasil s Filipovými požadavky vůči templářům (jakož i s řadou dalších požadavků vůči církvi). Právě tento papež později přesunul sídlo papeže do Avignonu (který sice v té době nebyl součástí Francie, nicméně Petrarka v této souvislosti hovořil o "babylonském zajetí"). Je pravděpodobné, že templáři se dozvěděli o přípravách útoku proti jejich řádu, ale patrně ho nepovažovali za příliš reálný. Skutečností nicméně je, že lodě templářské flotily z přístavů odpluly a po útoku na řád se přemístily do portugalských přístavů, mnoho řádových pokladů bylo převezeno a tajné dokumenty zničeny. Dne 13. října 1307 ("nešťastný pátek třináctého") bylo zahájeno rozsáhlé zatýkání templářů ve Francii. Rytíři se nicméně nepostavili na odpor a bylo tak zatčeno na 5 000 rytířů včetně velmistra řádu Jacquese de Molay. Zatýkání templářů bylo papežem nařízeno i dalším evropským panovníkům, ale nařízení se setkalo jen s malým ohlasem.
Dva templáři upalovaní na hranici (z francouzského rukopisu z 15. stol.) Zatčení templáři strávili téměř rok ve vězení, což mnohé zlomilo k tomu, že přiznali vinu, jiné zlomilo použití útrpného práva. Postava Jacquese de Molay je v této chvíli zajímavá tím, že opakovaně měnil svou výpověď a nakonec odmítl hájit řád. Samotné procesy trvaly celkem sedm let, během nichž řada templářů odvolala svá prvotní přiznání, což pro ně ale znamenalo rozsudek smrti, kdy prvních 54 templářů bylo upáleno v Paříži 11. května 1310. Po oficiálním zrušení řádu papežskou bulou Vox in Excelso v roce 1312 byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu, zbývali jen velmistr a tři další představení řádu. Ti byli 18.března 1314 odsouzeni k doživotnímu vězení. Nato ale velmistr Jacques de Molay a preceptor Geoffroy de Charnay popřeli znovu obvinění a ještě týž večer byli na králův příkaz na Île de la Cité, ostrůvku na řece Seině v centru Paříže, veřejně upáleni. Návazné řádyMajetek řádu templářů byl oficiálně předán johanitům, kteří byli jejich velkými rivaly, což se projevovalo již ve Svaté zemi. I oni se však museli vzdát činnosti v bankovnictví. Ve skutečnosti získal velkou část majetku templářů Filip IV. i anglický král Edvard II., který také současně rozpustil řád v Anglii. V Německu templáři tolik populární jako ve Francii a Anglii nebyli, neboť jim tu konkuroval řád německých rytířů. V některých zemích ale řád zcela nezanikl. Na Pyrenejském poloostrově odmítl aragonský král Jakub II. předat majetek templářů johanitům. Založil nový řád rytířů z Montesy a přesvědčil papeže, aby tento nový řád mohl hospodařit s aragonským majetkem templářského řádu. Podobný postup zvolil portugalský král Diniz, který založil Řád Kristův (Christi Militia). Ten zřejmě sehrál významnou roli při podpoře prvních portugalských námořních výprav. Rovněž ve Skotsku odmítl král Robert uposlechnout papežovy výzvy k likvidaci řádu, ostatně sám byl v papežské klatbě. A tak přestože byl značný počet templářu skutečně zatčen, většina ostatních přešla do jiných křižáckých řádů. Existuje dokonce i teorie, podle níž celé skupiny templářů, kterým se podařilo uprchnout, přešly do ilegality a založily zcela tajné bratrstvo, jež se o tři sta let později stalo základem jiné tajné organizace, svobodných zednářů. Řád templářůPečeť templářů - Dva jezdci na jednom koni měli symbolizovat chudobu nebo byli interpretováni jako zobrazení dvojí role templářů - mnich/voják. Řád templářů byl největším a nejmocnějším křesťanským rytířským řádem středověku. Celý název řádu zněl Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (Pauperes commitiones Christi templique Salomonici), obecně se používá termín templářští rytíři či templáři. Řád byl založen roku 1118 nebo 1119 jako důsledek první křížové výpravy do Svaté země (1096-1099). Úkolem řádu bylo pomoci chránit nově založené Jeruzalémské království proti nepřátelským muslimským sousedům a zajistit bezpečnost pro zástupy poutníků z Evropy, putující do Jeruzaléma po jeho obsazení. Jejich odznakem byly bílé pláště, doplněné záhy o typické červené kříže. Legendy
Bývalý templářský kostel v Segovii Již zanedlouho po svém založení byli templáři podezříváni z nejrůznějších přestupků a zločinů. Proslýchalo se, že rytíři uzavírali spojenectví a tajné dohody s různými skupinami muslimských bojovníků, někdy i proti zájmům křesťanských panovníků. Údajně měla jádro templářů tvořit tajná organizace, jejíž kořeny sahaly ještě do pohanských dob před počátky křesťanství. Později byli rytíři řádu obviňováni z pořádání magických rituálů a klanění se démonickému symbolu nazývanému Bafomet. Dochovaly se i nejrůznější popisy tajných templářských rituálů, jejichž pravdivost se ovšem nedá potvrdit. Nejlegendárnějším z těchto rituálů bylo přijímání novice. To se mělo odehrávat v nočních hodinách za přítomnosti vysoce postavených rytířů. Nejprve musel novic slíbit absolutní mlčenlivost pod trestem smrti. Pak byl vysvlečen a u oltáře s podobou démona Bafometa přísahal věrnost řádu, jež měla přednost před veškerými jinými autoritami. Na závěr musel políbit přijímajícího ceremoniáře, rovněž nahého, na ústa, pupek, konec páteře a penis. Rychlý konec kapetovské dynastie mezi lety 1314 a 1328, když zemřel francouzský král Filip IV. Sličný, jeho tři synové i jediný vnuk, vedl k obecné víře, že dynastie byla prokletá. To vyplývá i z legendy, že velmistr Jacques de Molay bezprostředně před svojí smrtí proklel Filipa IV. a papeže Klementa V. a vyzval je do roka k božímu soudu. Skutečností je, že papež následoval velmistra na věčnost o měsíc a král o sedm měsíců později. Templáři byli později spojeni s mnoha legendami, týkajícími se řady tajemství a mystérií, pocházejících z nejstarších dob. Snad nejznámějšími z nich jsou ty o Svatém grálu či Arše úmluvy. Některé prameny říkají, že Svatý grál byl objeven a převezen do Skotska během útlaku řádu v roce 1307 a že byl ukryt pod Rosslyn Chapel ve vesnici Roslin. Řád prý také objevil Archu úmluvy, schránu, obsahující svaté předměty starých Izraelců včetně Aronovy hole a kamenných desek, popsaných Bohem textem Desatera přikázání. Tyto legendy vycházejí především z dlouhé doby, během níž řád sídlil na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Některé záznamy také uvádějí, že templáři odhalili tajemství "Mistrů zednářů", stavitelů původního chrámu, a dozvěděli se, že původní Archa úmluvy byla před zničením prvního chrámu převezena do Etiopie. Zmínku o tom je možné najít v reliéfech na katedrále v Chartres. Další indicie o pátrání řádu po Arše a odhalení tajemství stavitelů chrámu představuje podle některých existence monolitického chrámu v Lalibele v Etiopii, který stojí dodnes a jehož stavba je (nesprávně) připisována templářům. Ze stejné doby pochází také podzemní kostel v Aubeterre ve Francii. V průběhu 14. století za vlády krále Edvarda I. válčila Anglie se Skotskem. V roce 1314 proběhla bitva u Bannockburnu, v níž Skotové zvítězili především díky zásahu templářských rytířů na straně skotského krále Roberta. Bitva patřila mezi jejich poslední. Templáři bývají také zmiňováni mezi členy posádky legendami opředené výpravy Henryho Sinclaira směřující ze Skotska do Severní Ameriky v roce 1398. Existují určité spekulace, že templáři vlastnili mapy pocházející z předkolumbovských výprav do Ameriky a že Kolumbovi navigátoři byli členy nástupnického portugalského řádu. Templářský kříž byl prý v roce 1492 významným symbolem na plachtách Kolumbových lodí. Někteří badatelé a esoterici tvrdí také, že řád uchovával tajná učení, což jej spojuje s hnutími a organizacemi, jaké představují Rosenkruciáni, Převorství sionské, Rex Deus, Kataři, Hermetismus apod. a také se ztracenými proroctvími a relikviemi Ježíše Krista. V současnosti existují mnohé skupiny označující samy sebe za templáře či jejich bezprostřední následovníky. Historickou souvislost však zpravidla - s výjimkou výše uvedených nástupnických řádů na Pyrenejském poloostrově - nelze doložit. Symboly templářůBojovou standartu řádu tvořil rudý osmicípý kříž na pozadí černobílé šachovnice. Válečný pokřik templářů zněl "Vive Dieu, Saint Amour" a za heslo si zvolili slova "Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam" (Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu zjednej slávu). Na pečeť si nechali vyrýt dva jezdce na jednom koni, což symbolizovalo chudobu a službu. Templáři v českých zemíchŘád se poprvé objevil v Čechách v roce 1232. Jejich sídlem byl kostel sv. Vavřince v Praze. Mimo prahu působili také v Uhříněvsi nebo v moravských Čejkovicích a Jamolicích. Velmistři Zemí koruny české |
